V dětství jsem často patlala tempery na papír a barvu na tónování primalexu roztírala pravítkem a rohovou štětkou po velkém papíře. A po tolika letech jsem to zase objevila a našla, jak to spojit dohromady s tím, co může být užitečné pro ostatní ženy. Líčení, barvy a oblékání, to je to, v čem jsem dobrá. Mám cit pro barvy, vidím detaily, nemusím u toho moc přemýšlet a prostě relaxuji. Dělám...
Odcházela jsem z dalšího sezení dost vyčerpaná. Nemohla jsem uvěřit, co se o sobě může člověk za hodinu dozvědět. Na jaké další myšlenky přijde. Co se mu všechno uvnitř nahromadí. V hlavě bylo úplně vygumováno a já se měla vrátit do práce. Naučit se víc poslouchat sama sebe. Nevytvářet si domněnky, co ode mě kdo očekává. Sama od sebe neočekávat nemožné. To...
Psaní mi v pubertě pomáhalo zvládat emoce, vzteky a šílené nálady dospívající obyčejné holky z vesnice. Ani nevím, jak jsem na to přišla, ale do teď si pamatuji, jak jsem se vzteklá zamkla ve svém pokoji, pustila kazetu kapely Nirvana, otočila kolečkem hlasitosti doprava, vzala tužku a papír a psala a psala. Když bylo dílo dokonáno a všechny emoce a trápení na papíře, vzala jsem zapalovač, sedla...
Znáte ten pocit, kdy si neustále dokola říkáte, že „TOHLE“, že to je ten váš sen, který si ve svém životě možná zatím jen přejete? Jen při tom pomyšlení máte v břiše šimravý pocit a trochu vás mrazí na zádech? A v tu chvíli vám vaše druhé já začne v hlavě šeptat „tak na to zapomeň, to nedáš?“ Tak se raději spolehněte na motýly v břiše...
