Krása, pastelky, zakleté víly a strom, který sám pustil kořeny

Odcházela jsem z dalšího sezení dost vyčerpaná. Nemohla jsem uvěřit, co se o sobě může člověk za hodinu dozvědět. Na jaké další myšlenky přijde. Co se mu všechno uvnitř nahromadí.

V hlavě bylo úplně vygumováno a já se měla vrátit do práce. Naučit se víc poslouchat sama sebe. Nevytvářet si domněnky, co ode mě kdo očekává. Sama od sebe neočekávat nemožné. To byl můj úkol. Moje výzva.

Začala jsem hned. Asi tím, jak jsem měla v hlavě prázdno, protože už jsem žádné další myšlenky nebyla schopná vnímat a analyzovat.

Pár kroků od pražského orloje v malé útulné uličce mě zastavil jakýsi neznámý pocit u malého krámku. Měla jsem se vracet do práce a dost jsem spěchala. Ale to nutkání bylo silnější než já.

Taky jste to někdy zažili? Tak jsem strach z pozdního příchodu nechala před otevřenými dveřmi a vstoupila do malé místnosti.

Jako kdybych se ocitla v území pohádek.

Všude nádherné obrazy různých velikostí, nepřeberné množství barev, pastelek, pohlednic, mandal, karet. Wow, byla to nádhera. Čas jakoby se zastavil.

A tak jsem úplně bez přemýšlení sáhla po jednom balení velkých, barevných pastelek. Měla jsem obrovskou radost a ani jsem nevěděla proč. Zastavila jsem se u velkého stohu knih. Byla tam jedna jediná. O zakletých vílách.

Do té doby jsem si často kupovala knihy o osobním rozvoji a naučné texty, takže když jsem se po půl hodině ocitla zpět na ulici s taškou plnou pastelek, skicáků a knihou o zakletých vílách, byla jsem zpět v realitě. „Co to blázníš, co s tím budeš teď dělat?“ Podobné myšlenky mi běhaly hlavou jak zajíci na louce.  Přestala jsem je poslouchat. Zase jsem neměla sílu, jen jsem pozorovala, kolik jich je.

A podivné vnitřní nutkání nepřestalo ani doma.

Ještě ten večer mi pořád v hlavě zněl ten zvláštní hlas. Otevři tu tašku, vezmi si ty pastelky a kresli. Hned. Nejdřív jsem si sedla ke knížce, ale to nutkání bylo silnější.

Vždyť ani nevím, co bych kreslila. Ticho už!

No vydržela jsem to odkládat asi hodinu. Dál to nešlo. A tak jsme začali na terase grilovat, otevřeli si láhev tátovy Frankovky a já si neobratně vzala na terasu papíry a pastelky. Miluji barvy a tak jsem se zpočátku ani nemohla rozhodnout, kterou začnu. A CO vlastně začnu kreslit?

Prostě jsem začala čmárat.

Žlutá, hnědá, černá a další a další. Jen jsem poslouchala svůj vnitřní hlas. Hlavu jsem odložila vedle na židli. A náhle se to vylouplo samo. Strom. Nádherný. Plný barev a s velkým pevným kmenem, jako je život sám.

Byla jsem jako v transu. Téměř tři hodiny jsem čmrkala, čárala, vyrývala, kresila jednou barvu přes druhou. A výsledek? Já i přítel jsme se nestačili divit.

Páni, to že jsem nakreslila já? Byla jsem, jako by mi někdo dal do pití drogy. Smích, radost, čistá hlava!

Takový relax jsem dlouhou dobu nezažila.

Od té doby sama sebe poslouchám víc. Protože vím, že to má smysl. Naše vnitřní já nám napovídá a pomáhá nám, aby nám bylo dobře. Učí nás, jak poslouchat samy sebe a dělat pro sebe to nejlepší. Pocity, které často naše myšlenky okamžitě zadupou do země, jsou mnohdy daleko pravdivější a správnější cestou kam dál.

Poslouchejte svoje pocity taky. Ať už vám říkají cokoli.

Máte chuť tvořit? Nebo jet na neznámé místo? Nebo uvařit něco, co jste ještě nezkoušela? Nebo napsat článek a sdílet ho se světem, i když jste to nikdy v životě neudělala? A váš rozum vás neustále přesvědčuje, že je to blbost, nesmysl a pošetilost?

Udělejte to!

Že vám to nejde? Mám pro vás malý návod, který mě funguje kdykoli. Jde jen o to, si to představit. Zavřete si oči a vezměte pomyslně svoji hlavu do rukou. Sundejte ji z vašeho krku, položte ji vedle sebe na židli. Všechny myšlenky a hlasy ve vaší hlavě nechte chvíli vedle sebe. Poslouchejte jen svoje srdce a rozum nechte chvíli za dveřmi.

Pomáhá to u všeho.

Máte chuť vyzkoušet úplně nový styl v oblékání nebo zkusit novou barvu rtěnky? A jediné, co vás od toho odrazuje, je váš strach a vaše negativní myšlenky, že vám to nebude slušet a okolí si bude klepat na čelo?

Sundejte hlavu a myšlenky na chvíli neposlouchejte. Zkuste to. Možná pak zjistíte, že to není úplně ono, ale možná je to cesta změny, kterou si zamilujete! Ale bez toho aniž byste to zkusili, nikdy výsledek nebudete vědět. A třeba může být takový, že z něj budete mít radost, jakou jste nikdy nezažili!

A to je právě to nejdůležitější. Dělat věci s radostí a láskou tak, aby nás naplňovaly. Aby nás bavily. Abyste si je každý den užívala.

Nebojte se změn. Poslouchejte svoje srdce a hledejte zakleté víly!

Protože každá z nás má pro sebe krásný velký strom plný štěstí.