Zrcadlo, zrcadlo, řekni kdo je na světě nejkrásnější

Pohádku o Sněhurce zná každá z nás. A komu jste fandily? Já kromě trpaslíka Šmudly samozřejmě Sněhurce. Zlou Královnu neměl rád asi nikdo. Ale co když i od ní se můžeme něco naučit?

Jasně. Byla zlá a ostatním chtěla ublížit. Ale je to všechno? Ne ne…

Ráda se dívala do zrcadla.

A chtěla být ta nejhezčí. Ups! Ta byla opovážlivá, co?

Která z vás má ráda pohled do zrcadla? Která z vás si stoupne ráno v koupelně před zrcadlo a řekne si. JSEM KRÁSNÁ.

No já to rozhodně takto dlouho neměla. Ale už jsem se hodně polepšila a do zrcadla se dívám ráda. Nejen doma. Ale i když jdu okolo výloh, jen tak lehce po očku mrknu, jak mi to sluší.

Ale trvalo to dlouho, než jsem se sama sobě začala líbit.

Dřív jsem si hodně všímala právě těch věcí, které na sobě moc ráda nemám… krátké nohy, větší zadek a zuby.

Od malička jsem se ráda smála. Jenže v 5ti letech jsem si na autodromu vyrazila přední mléčný zub . „Ty za to můžeš, ty za to můžeš“ křičela jsem údajně na tátu, se kterým jsem se hádala o volant v momentě, kdy do nás zezadu narazilo další autíčko. Zakousnutí do volantu zub nepřežil.

V podstatě druhý už mi od začátku rostl poškozený. Měl kazy zepředu, zezadu…prostě prošpikovaný jak řešeto. To by asi nebylo až tak zvláštní, kdybych v té době nechodila k dětské zubařce s podivným přístupem ke vzhledu.

Ten jí byl totiž jedno.

A tak i přes veškeré protesty mého tatínka se rozhodla přední dvojku spravit černou amalgámovou plombou. Bílá nešla. Byla jsem prý moc malá.

Ne, nemám na předním zubu zbytky jídla.

Nejen, že to bolelo a brečela jsem bolestí, ale pak i při pohledu do zrcadla. Velký černý flek na předním zubu se na jinak bílých zubech opravdu vyjímal. Od té doby jsem si při kažé velkém záchvatu smíchu dávala ruku před pusu. S mým černým flekem na zubu jsem se učila žít dost dlouho. Až do střední školy. Do doby kdy začaly být zcela normální bílé plomby a už jsem byla dostatečně velká.

Takže nejen, že jsem se v pubertě sžívala se zvětšujícím se zadkem, rostoucím poprsím a návalem hormonů, které jsem sem tam nezvládala. Žila jsem ještě s velkým černým flekem na předním zubu.

Ale spoustu věcí mě naučil.

Díky němu jsem se naučila víc vnímat neverbální komunikaci okolí. Pokud se mnou někdo seznamoval anebo mi něco povídal, zkoumala jsem, kam se dívá. A dost často jsem mu skočila do řeči. „Neboj, na tom zubu nemám zbytky jídla, je to jen černá plomba.“ Pak se hned  pozornost soustředila jinam. Možná i proto jsem do dnes na neverbální komunikaci pozornější než ostatní, což mi pomáhá jak při práci, tak při školeních i při líčení.

Stejně tak mě můj černý flek naučil otevřeně se zeptat na to, co tomu druhému nemuselo být zrovna příjemné. Prostě otázku „proč mi civíš na zub“ asi moc lidí nečeká.

Každá z nás má od malička NĚCO, co nám před zrcadlem nedovoluje říct JSEM OPRAVDU KRÁSNÁ. Vždy si tam nějaké to ALE najdeme.

A proto se do zrcadla díváme často velmi kriticky. Nelíbíme se samy sobě a na naše „škodiče krásy“ se většinou zaměřujeme nejvíc. A přitom bychom právě my samy měly mít pohled do zrcadla rády. Kdo jiný než my samy bychom se měly pochválit? Komu jinému než nám samotným bychom se měly líbit?

A tak se v tomto ohledu můžeme od Královny ze Sněhurky učit.

Stoupněme si před zrcadlo a ptejme se samy sebe, jak se sobě líbíme.

Nebojte se k sobě i nahlas mluvit. I když si někdy možná budete připadat jako blázen, zkuste to. Taky jsem s připadala jako trefená když jsem si se sebou začala v zrcadle povídat. Ale pak jsem zjistila, že mě to uklidňuje a že to FAKT pomáhá.

Takže jsem nejdřív začínala rozhovory hlavně ve stresových situacích v práci nebo doma. Když jsem byla těšně před zhroucením nebo vybuchnutím, zavřela jsem se na záchodě nebo v koupelně, zhluboka dýchala a s upřeným pohledem do zrcadla si opakovala „Uklidni se, uklidni se, zvládneš to, bude to v pohodě.“ A bylo. Vždycky jsem to zvládla. Stačilo jen si věřit.

A pak jsem se sebou začala mluvit víc a víc. A nejvíc, když jsem po rozchodu začala bydlet v novém bytě sama. To jsem si někdy připadala jako zblázněná. Ale řekla jsem sama sobě opravdu spoustu věcí, které mi pomohly dostat se dál.

Mluvení sama se sebou v zrcadle má totiž hned několik výhod a přínosů:

• Často svoje obavy pojmenujete nahlas a dáte jim konkrétní podobu. V hlavě vám potom nelítá miliarda negativních myšlenek.
• Zcela přirozeně si řeknete i co s tím, co vás trápí, můžete a chcete dělat.
• Promlouvání ke svému obrazu do zrcadla je velmi zdravé a posiluje to sebevědomí.

Jediná pravidla, na která při každé chvilce pohledu do zrcadla myslete

• Nic před sebou netajte, ke komu jinému máte být upřímná, než sama k sobě?
• Formulujte věty vždy pozitivně. Místo „nebuď rozčílená“ nebo „nevztekej se“, si říkejte CO UDĚLÁTE (ne co nebudete dělat) – uklidni se, nadechni se, usmívej se…to jsou ty správné formulace.
• Říkejte věty opravdu nahlas, ne jen v duchu. Ať slyšíte sama sebe, lépe si je pak uvědomíte.

Proto si ze zrcadla udělejte kamaráda a připomínejte si, jak jste krásné. V zrcadle totiž velmi často vidíme toho největšího kritika našeho vzhledu. Myslete tedy vždy na to, že zrcadlo nám ukazujte toho nejbližšího člověka, kterého v životě máme. Sebe samotnou a naši krásu.

A zdravě sebevědomá žena je schopná svoji krásu vidět! Tak směle do toho!